Vše začalo tak krásně. Za Briloche se zastavíme u jezerea, kde se kocháme. Pak cesta plná zatáček. Pravda, místní jezdí v zatáčkách jako šneci, ale lepší než jet pořád rovně. Pak najednou cítím, jak mi v městě začíná plavat zadek. Zastavíme na benzínce a koukám co se děje. Píchl jsem! No nic. Jeden ze šnečích motorkářů mi radí, abych kolo odnesl do pneuservisu přes ulici. Je jak v Jiříkově vidění, když odmítám s montpákou v ruce. Než vykouří druhou cigaretu, mám duši vyměněnou. Zvláštní je, že v kole nikde nebylo nic zapíchnutého.
Opět projedeme silnic 7 jezer, Junin de los Andes a říkáme si jak máme skvělý čas. Těch 450km bychom za Zapala mohli snad stihnout. Opět klopíme s Hankou zatáčky, když v tu jedné nám opět podjede zadní kolo. Doris se celá zavlní a je to jasné. Opět píchlé zadní kolo. No to snad ne! Uprostřed ničeho v pět hodin večer. Doris odtlačíme do stínu a přemýšlíme co s tím. No nic, kolo dolu, plášť dolu a poslední náhradní duše nás snad zachrání. Při prohlídce pláště si všimnu, že je z vnitřní strany prasklý. Za jízdy mi tedy v určitý moment štípne duši. V sobotu večer, uprostřed hor s tím nic neudělám. Přelepíme to americkou páskou a skládáme vše zpět dohromady. Problém máme s nafouknutím. Ruční pumpička je fajn, ale nějak nám to nejde. Stopuji půl hodiny auta, než jeden ochotný Argentinec zastaví a poskytne nám malý kompresor. Hurá, jsme zachráněni! Je půl osmé večer a my máme před sebou ještě 140km.
Pokračujeme dále. Ujedeme sotva 20km, když máme na tachometru 100km/h a najednou…..BUM! Opět prázdné kolo a já krotím na silnici rozzuřeného býka! 200m smykem, okamžiky, kdy to vypadá, že si usteleme na hodně tvrdém asfaltu. Pak se to zlomí, letíme do protisměru, ale stále jsme na koni! Po pár vteřinách stojíme, celý, se smrtí v očích. Ustáli jsme to! Ale co teď? S tím už se dál jet nedá. Asi 300m zpět, jsme minuly domek, u kterého stál pickup. Dojdu se tam zeptat.
Doris tam můžeme nechat, můžeme si i postavit stan, ale motorku může odvézt do města až v pondělí. Pickup je pouze pro firemní účeli. Hm, to není dobrá zpráva. Další rána přichází, když se dozvíme o pracovním volnu až do středy. Vymýšlíme co dál. Argentinec, Daniel, zkouší volat někomu s velkým autem, bohužel bez úspěchu. Poprosím ho, zda by mohl svým soukromým autem odvézt rodiče i s věcmi do města. To problém není. Sundaváme tedy píchlé kolo i všechny věci a nakládáme je do auta. Já sedám na Suzuki. Pak jedeme 50km zpět do města do Junin de los Andes. Vypadá to, že o půl desáte večer jsou již všechny pneuservisi zavřené. Když vyrážíme hledat ubytování, všimnu si jednoho otevřeného. Bohužel však nemají náhradní pneumatiky. Musím ji koupit sám v motoobchodě, který otevírá až v ponělí. Pak mi to vymění. Nedá se nic dělat. Ještš si všimnu odtahovky. Hned se domlouvám na zítra, neděli, zda mi převezou Doris sem. Není problém, 30 000ARS to zařídí. Mám přijít o půl jedenácté ráno.
Marně hledáme nějaké cabaňas. Nakonec se necháme vyložit v nám známém kempu. Po tmě stavíme stan, na ohni si přihřejeme chorizos a upadáme vysíleni do komatu.