Vyrážíme v osm ráno, protože chceme dojet do Rio Grande (360km) a cestou musíme dvakrát překročit hranice. Na ty první to máme 70km, ale ve frontě čekáme přes hodinu. Mezitím začne opět foukat. Sice méně než včera, ale i tak to není příjemné. Když se vrátíme k motorce, všimneme si, že opravené gufero na přední vidlici opět prolíná. Taky vyskočila krytka gufera. Marně se ji snažíme dostat zpět. Do toho fouká děsně vítr. Nakonec opět omotám kolem vidlice hadr, aby olej nešel na přední kotouč a pokračueme dál.
Chilská strana hranic trvá skoro další hodinu. Máme trochu strach z prohledávání věcí, protože s sebou máme napečené empanadas a zbytek sýru. Naštěstí na to nepřijdou. Nicméně i tak musíme rozbalit všechna zavazadla.
Na planinách se do nás pořádně opírá boční vítr. Snažíme se držet 90km/h, abychom stihl hned následující trajekt. Další jede až za hodinu. Pouštím před sebe Petra, Korbiho i Magdu, abych jim neujížděl. V 90km/h je totiž začínám ztrácet. Petr neví kam jedeme, takže prvně přejede odbočku na trajekt. Po chvilce se vrací. Do přístavu to máme ještě 15km a 14min. Za odbočkou nám fouká vítr do zad, takže můžeme jet 110km/h. Trajekt stíháme akorát. Dokonce ještě 5min čekáme.
Na lodi si Korbi všimne, že mu přelili nádobku na olej. Asi to nebyl úplně nejlepší servis. Posílám jim vzkaz, aby o tom věděli. Sice je to mrzí, nabízí opravu v záruce, ale mi už zpátky do Rio Gallegos nepojedeme. Radím se s Adrianem co se Suzuki. Myslí si, že tam dali moc oleje a ještě řidký. Máme ho zkusit vyndat, pak tam dolít 200ml motoráku. Zkusíme, uvidíme.
Jakmile po trajektu dojedeme opět na hranice, začíná šaškárna. Celnice po nás chce papír, který nám nedali při vjezdu do země. Hádá se s námi, že jsme určitě nenavštívili tzv. Aduana, kde přihlašují vozidla do země. Když jí kromě nás, 3 motorek, řekne i další, že ten papír nedostali, je celá bez sebe. Nechá nás 10minut čekat a hrozí tím, že se budeme muset vrátit. Jakmile se s ní začnu dohadovat více španělsky, ve finále nám dá razítko a pustí nás. Nechápu, proč to neudělala rovnou. Při vjezdu do země nás 3x kontrolují, že máme vše potřebné. Nyní jde o to, zemi jen opustit. Na Argentinské straně jde pak vše jak po másle. Dotankujeme na benzínce, kde jsem před 6 lety nocoval v ukrutné zimě. Dnes je tu podstatně tepleji. I silnice se změnili. Úseky, které jsem projížděl po šotoline, dnes letíme 100km/h na novém krásném asfaltu. Jen ten vítr, co nás pokaždé při zastavení málem shodí z motorky, je tu stejný. Člověk se o něj může opřit a zůstane ve vzduchu bez větší námahy. Je to vážně síla!
Posledních 80km do Rio Grande je už pohodička. Sice občas foukne vítr, ale už se vidíme na ubytování. Taky jsme na cestě přes 10hodin. Ty hranice děsně zdržují, stejně jako boční vítr. Rezervovali jsme si byt na pobřeží. Z ložnice koukáme na krásný záliv!