Ráno chceme opravit tátovi přední tlumiče. Práce v servisu Rio Gallegos nebyla dobře udělaná. Domluvím se s motorkářským hostelem Hostel Motorcycle Fin del Mundo, že můžeme využít jejich garáž. Než tam dorazíme, sháníme pojistné pero, které tam mechanik nedal. V druhém obchodně ho seženeme. Kupujeme i oleje a vyrážíme do dílny. Cestou se ještě zastavíme pro plastovou trubku, která snad poslouží jako narážečka gufer.
Hned po příjezdu do hostelu si Petr s Hankou dají na posilněnou místní domácí pivo. Já mezitím přemýšlím jak stabilizujeme motorku, když sundáme přední kolo. Nakonec poslouží dřevěné špalky s cihlami.
Předek je rozebraný hned. Horší je to s narážečkou gufer. Trubka je moc úzká a po rozříznutí dosedá na břity gufera. Hledáme chvíli v dílně něco, co by se dalo použít. Najdeme širší trubku, ze které pak vyřezáváme kousky, které složíme do použitelného celku. Jsme jak Pat a Mat. Běháme sem, tam. řežeme, zkoušíme, řežeme. Ve finále zjistíme, že gufero níže zarazit nejde. Musíme rozebrat celou vidlici. Zasekneme se hned u spodního šroubu, který má umožnit následné rozebrání. Znáte ten příběh, jak se rozebírá Lakatoš? ,,Ani očko nenasadíš! Kurva hoší já na to jebu! Musíš rozebrat celý traktor, aby si vyměnil jeden šroubek!“ Asi tak si připadáme! Po konzultaci s Adrianem hledáme něco, co nám zabrání protáčení vnitřku. Nejdříve zkoušíme kus trubky. Pak čistič na gril. Postupně se ty nástroje zvětšují, až nakonec……zafunguje násada od obrovského koštěte! Člověk prostě musí mít tu správnou velikost, aby to do té díry sedlo a fungovalo to!
Vyndat gufero chvíli nejde. Nakonec nám tam místní navrtá vrut, pomocí kterého jej vytrhne. To co na nás kouká, je k nevíře. Gufero z částí zbroušené, protože tam narval větší rozměr. Co si neuděláš sám, to nemáš. Škoa jen, že tu opravu platím dvakrát. Asi jim naúčtuji svůj celý den práce, nervy v prdeli, proježděný benzín a nechám je zaplatit školení jak dělat svou práci pořádně. Místní obvolává prodejny s díly, kde by měli gufero potřebných rozměrů. Já mezitím zkouším zajet do prodejny gufer a ložisek. Bohužel nepochodím. Je potřeba přivést celou šavli, aby vyzkoušel, které gufero bude sloužit nejvíce. Ve chvíli, kdy jedu s celou šavlí v batohu zpět do obchodu, mi volá místní, že potřebné gufero mají v jednom obchodě s díly na motorky. Měním adresu v navigaci a jedu.
S novým guferem jde vše již v celku hladce. Nalijeme i spravné množství oleje, ne jako „mechanik“ – přelil to. Ve finále v pět odpoledne můžeme vyrazit směr Ushuaia. Majitel servisu mi píše omluvné zprávy. Dokonce nabízí vrácení peněz za materiál. To nám je teď k ničemu. Rozumím, že ho hryže svědomí, protože jeho mechanik to doslova podělal, nicméně s nefunkční motorkou na silnici směr konec světa ti jsou slova lítosti a vrácené peníze k ničemu. Potřebuješ prostě jet a spolehnout se na tu plečku pod tebou.
Celých 200km pozorujeme jak zapadá sluníčko za hory. Ochladilo se, ale to nám na zážitku neubírá. Po 100km se před námi postupně otevríají pohledy na ledovce, údolí, řeky. Je to něco fantastického. Stromy jsou tady suché, šedivý a místy vypadají jako když tančí. Silnice se klikatí. Je to absolutní fantazie. Po osmé večer se už absolutně šťastní fotíme u vjezdu do města a následně u cedule konec Světa. Jsme tady, dokázali jsme to! Nejde popsat ten pocit, stát opět po šesti letech se stejnou Jawou na stejném místě na konci světa. Chvíli pomyslím na ty, kteří se bojí s podobnými stroji vyrazit dál než do vedlejší vesnice. Pak už jen mlčím a užívám si ten pohled.
